Daniel Pískovský

„Už je spousta hodin! Běž si vyčistit zoubky a hajdy na kutě!“ zavolala paní Bobrová na svého malého synka Aloise.

„Ano, maminko, již běžím!“ zapištěl bobřík. Přestal vyrábět auto pro borovicové skřítky a přihupkal do koupelny. Lapil kartáček a pastu a pečlivými pohyby si vysmýčil chrup. Nato odskákal do svého pokojíčku a zavrtal se do deky ve své postýlce. „Maminko, už hajám!“

Paní Bobrová vešla k Aloisovi a v podpaží držela cosi velkého, zabaleného do třpytivého papíru, ovázaného modrou stužkou. Posadila se do křesílka vedle Aloisovy postýlky a řekla: „Protože jsi byl celý měsíc moc hodný, mám pro tebe dárek.“

Aloisovi se rozzářila očička a ihned se v postýlce posadil. Maminka mu s úsměvem dárek předala, Alois jej nedočkavě začal rozbalovat. Srdíčko mu tlouklo vzrušením, dárky dostává moc rád.

„Jééé…!“ vydechl radostí a zatleskal. „Knížka! Děkuji moc, maminko! Co je to za knížku?“

„Kniha pohádek o lidech.“

„Maminko a přečteš mi z ní nějakou pohádku na dobrou noc? Prosím!“ zaškemral Alois a sepnul tlapky.

„Tak si hezky lehni a přikryj se. Ještě půjdu přiložit a pak ti tedy nějakou tu pohádku přečtu,“ usmála se maminka. Vstala a do krbu, jenž pan Bobr vyhryzal v rohu pokojíčku, vhodila pár polínek. Plamínek je objal a začal je spokojeně olizovat.

Alois se zachumlal, že mu sotva hlava koukala, a dychtivě čekal, až maminka začne číst.

Paní Bobrová si přehodila nohu přes nohu a otevřela knihu. „Chtěl bys přečíst třeba pohádku O zloději?“

„Ano, O zloději, O zloději!“ vypískl Alois rozčilením.

„Tak dobře. O zloději. Žili, byli na jednom statku rodiče, kteří měli jediného syna Antonína. Antonín byl urostlým chasníkem, však tuze lenivým. Pořád se jen válel na peci, cpal se pečínkou, pil pivo a nebo spal. Nebozí rodiče se celé dny dřeli na svém poli, no líný Antonín jim nikdy nepomohl. Jednoho dne rodiče samým vyčerpáním zemřeli. Antonín osiřel. I za krátkou dobu snědl poslední pečínku, vypil poslední žejdlík piva. ‚Co si jen počnu?‘ povzdechl si. Vyšel z chaloupky ven i zpozoroval, že jeho dobří sousedé právě odcházejí s košíkem do lesa nasbírat si něco lesních plodů. Antonín si nasadil nůši a přelezl plot u jejich domku. Otevřeným oknem opatrně vnikl do spíže, kde si do nůše naskládal řízky a bečku piva. Když chtěl vylézt zpátky, nedával pozor a šlápnul do pastičky na myši. ‚Jauvej, jauvej, hrom do čepice!‘ zaklel nahlas.“

Alois se zachichotal, maminka pokračovala: „Antonín se nemohl z pastičky vyvléci, z lapené boty se mu alespoň podařilo vyzout se. Botu ponechal svému osudu, vzal nohy na ramena a pelášil domů. Odpoledne u jeho dveří zazvonil pan strážník spolu se sousedy, jež v pastičce na myši jeho botu objevili. ‚Antoníne, je to tvá bota?‘ zeptal se ho pan strážník. ‚Je, co má být?‘ odpověděl Antonín. ‚Pojď se mnou, odvedu tě k panu soudci,‘ řekl pan strážník a na ruce mu nasadil pouta. I konal se soud. Podívat se přišla celá ves. Všichni očekávali, že Antonín bude muset ukradené jídlo a pití vrátit a pan soudce jej vsadí do žaláře.“

„Já bych mu dal pětadvacet na holou!“ vykřikl Alois.

„Antonín poznal, že je zle. Naklonil se k panu soudci tak, aby ho nikdo jiný neslyšel, a zašeptal: ‚Pane soudce, jestli nebudu muset vrátit sousedům jejich věci a nevsadíte mě do žaláře, dám vám polovinu ukradených řízků a půlku ukradené bečky piva!‘ Pan soudce se zadumal i pak prohlásil: ‚Antonín do vězení nepůjde, je nevinný!‘ Všichni otevřeli překvapením ústa dokořán, jen Antonín se usmíval. Pan strážník mu sundal pouta a pustil jej domů. Večer pak Antonín zašel k panu soudci na návštěvu a donesl mu slíbené řízky a pivo. Spolu jedli, pili, hodovali a smáli se, jak všechny převezli. Konec.“

Malý Alois se zakabonil: „Maminko, to byla zvláštní pohádka… Není tam ještě nějaká jiná?“

„Je tu třeba pohádka O novém králi,“ odpověděla paní Bobrová.

„Ta určitě bude lepší!“

*

ukázka z povídky BAR

*

ukázka z povídky MŮJ FOTŘAN BYL MAGOR (SKUTEČNĚ TO TAK JE!!!)

*

ukázka z povídky EU

*

alkohol? ALKOHOL!

*