Daniel Pískovský

 

[Aleš Křepinský – hlavní postava

Nany – Alešova kamarádka

Klaudie – Alešova kamarádka

Honzula – Alešův syn

Hanka – Alešova manželka

Saša – Alešův vedoucí v práci

Spejbl / Milan – Alešův kancelářský kolega v práci

Pavel – Alešův kamarád / kolega v práci

Alešův zaměstnavatel – Ministerstvo zdravotnictví]

 

Červenec horký, pěkné jsou vdolky.

Ledva jsem Nany odeslal ranní e-mail, celý to rozjařený Saša vkráčel do mé kanceláře. „Vítám tě zpátky, hochu, jak bylo na dovolený?“ zeptal se vesele.

Samota, spousta piv, bolehlavy, Anna Dlaňová, ale hlavně jsem začal tvořit prózu… A taky jsem si zopakoval, že nechci vidět žádnou ženskou. Tedy snad krom Nany. Ve svém postoji k ženám jsem se utvrdil zvláště poté, co jsem napsal a odeslal esemesku Klaudii s decentní lichotkou (Hello pretty woman Klaudi) a návrhem na společnou konzumaci večeře, případně oběda; neodepsala.

A šíleně se mi stýskalo po Honzulovi. No… a i po Hance… Jednou po čtyřech vypitých pivech jsem jí napsal e-mail, ve kterém jsem doufal, že se má dobře. Odepsala mi, že děkuje, že se dobře má a popřála mi, ať se mám také dobře. Poděkoval jsem. Ještě než jsem „odjel do Chorvatska“, vytiskl jsem si v práci na barevné tiskárně její fotku. Během „pobytu v Chorvatsku“ jsem ji přilepil na zeď vedle fotky Honzuly. S Hankou bych se taky chtěl vidět…

„Dobrý, normálka,“ pokrčil jsem rameny.

„Jaký jste tam měli stravování? Dobrý?“ zeptal se vesele. Jeho první typická starost.

„Dobrý… Normálka.“

„Co holky na pláži? Bylo na co koukat?“ zeptal se vesele. Jeho druhá typická starost.

„Dobrý… Občas bylo.“

„Moc opálenej nejseš,“ zakřenil se.

„Spíš jsem se válel ve stínu,“ vypotil jsem.

„Nesu ti nějaký úkoly,“ řekl pak Saša vesele. Máme pondělní ráno, nacházíme se v práci a můj v tuto dobu pravidelně neurotický vedoucí je pln veselosti. Něco není v pořádku.

„To seš moc hodnej,“ ocenil jsem ironicky.

Saša na stůl vyskládal tři složky. ‚Žádost o vyjádření k žádosti saského ministerstva sociálních věcí, zdraví, mládeže a rodiny o výměnu zkušeností na téma Přizpůsobování sociálně právního poradenství požadavkům mohutně se zmenšující a rychle stárnoucí společnosti‘

„Tomu moc nerozumím,“ zakroutil jsem hlavou.

„Já taky ne,“ odvětil Saša vesele. „Termín dnes do čtrnácti nula nula.“

‚Výbor CS-HO – Zásady politiky veřejného zdraví pro dosažení sociální soudržnosti – žádost o připomínky‘

„Co je výbor CS-HO?“ podivil jsem se.

„Nevím,“ odpověděl vesele. „Termín do zítra.“

‚Návrh příkazu ministra – Statut a Jednací řád Dotační komise Ministerstva zdravotnictví pro poskytování dotací ze státního rozpočtu v oblasti lázní a zřídel – žádost o připomínky‘

„Náš odbor lázně a zřídla v gesci nemá,“ namítl jsem.

„Já vím,“ přitakal vesele. „Ale termín je až v pátek!“ zvedl obočí a chystal se odejít.

„Sašo, stalo se něco?“ nevydržel jsem to.

„To budeš koukat,“ zachechtal se a zmizel. Na příčinu podivného vystupování svého vedoucího jsem se Pavla zajít optat nemohl, jelikož na mou právě skončenou dovolenou navazovala ta jeho. Byl jsem odsouzen k informacím od Spejbla, který však do práce zatím nedocestoval.

Začal jsem si pročítat první úkol. Za pár chvil celý to rozjařený Spejbl dorazil. „Ahój, jak bylo na dovolený?“ zeptal se vesele a zakýval hlavou. Ty taky…?

„Dob… dobrý, normálka,“ vysoukal jsem zmateně.

„Co počasí?“ zeptal se vesele a zakýval hlavou, „moc opálený nejsi.“

„Milane, co se stalo?“

„Jó, to budeš koukat,“ zachechtal se a zakýval hlavou. Aspoň na chvíli přestaň s tím kejváním nebo… Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále!“ křikl jsem podrážděně.

Dveře se pomalu otevřely, vešla ředitelka a za ní… Mordyje kotrmelec – ženská!! Mladá, štíhlá, vysoká, dlouhé blond vlasy, pohledná… Blééé! Dejte to pryč!

„Alešku,“ usmála se ředitelka, „vítám tě zpět z dovolené. A je mou velmi milou povinností představit ti naši novou spolupracovnici na volné místo u Pavlíka v kanceláři. Slečna magistra…“ Ať se aspoň jmenuje nějak nemožně, Dietlinda, Edeltrauda, Irmtraud, Rosalinda, Phuong… „…Leona…“…Chlupatá, Zpocená, Uslintaná… „…Kopretinová.“ Nééééé!

S Mgr. Leonou Kopretinovou jsme si podali ruce. Bleděmodré oči, plné rty a… a moc hezký nos.

„Těším mě,“ usmála se. Ať má aspoň křivý zuby… Jupííí! Jeden řezák mírně překrýval druhý. Jenomže… jenomže to je vážně sexy.

„Alešek je velký odborník na sociálně právní poradenství,“ představila mě ředitelka způsobem, který mě irituje. Upřímně nesnáším, když o mně říká, že jsem ‚velký odborník‘; na tuty ještě prohlásí, že jsem ‚moc šikovný‘. „Zejména v souvislosti s onemocněním nebo případnými následky vzniklých z onemocnění. Je moc šikovný! A s Pavlíkem je takovým naším expertem přes počítače. Kdybyste, Leonko, jakkoli potřebovala s počítačem pomoci, jistě se na Aleška můžete obrátit,“ mrkla na mě. „Zvlášť, když je teď Pavlík na dovolené.“

„Samozřejmě, kdy… kdykoli,“ přikývl jsem otupěle.

„Nebudeme vás déle zdržovat, nicméně když budete mít čas, jistě se můžete za Leonkou zastavit, aby jí samotné v kanceláři nebylo smutno,“ pohlédla ředitelka na Mgr. Leonu Kopretinovou opatrovnicky, ta s úsměvem přikývla. Poté odešly.

„To je, co?!“ zachechtal se Spejbl a zakýval hlavou.

„To je,“ přitakal jsem a sesul se na židli.

Spejbl popadl jakési desky ze stolu. „Budu chvilku u Leonky, ať jí není smutno,“ zaštěbetal a zmizel. Takhle dá Leonka brzo výpověď. Jen ať ji radši dá… ‚Leonka‘ – to je taky strašnej výraz.

 

Asi za hodinu se celý to rozjařený Spejbl navrátil. „Leonka je vážně báječná,“ začal se ihned rozplývat.

„Milane, mám tu rychlovku,“ pokusil jsem se ho utišit.

„…je moc milá a zábavná…“

Odhadem po další půlhodině přeplněné superlativy na Leonku a mého marného snažení o zmlknutí Spejbla mi na stole zadrnčel telefonní přístroj.

„Křepinský!“

„Kopretinová… Neruším, pane inženýre?“ Libozvučný hlas…

„Slečno magistro, vy nerušíte. Čímpak si zasluhuji váš telefonát?“

„Pokud budete mít chvilku, mohl byste se prosím zastavit?“

„Ji… jistě. Klidně hned.“

Ať je aspoň blbá a nudná.

Zaklepal jsem na dveře a vešel. „Vinšuji dobrý den, slečno magistro.“

„Dobrý den, pane inženýre,“ usmála se. Hezky… Pokud bych její úsměv musel namístě ohodnotit, sdělil bych, že se usmála o žďab hezčeji než Klaudie a téměř srovnatelně jako Filimba. To není dobře. „Usaďte se,“ ukázala na křesílka.

„Děkuji. Čím vám mohu býti nápomocen?“ zeptal jsem se po přehození nohy přes nohu.

„Ráda bych vám položila jednu otázku.“

„Pokládejte.“

„Chutná vám jídlo v naší jídelně?“

„No… musím říci, že takový dotaz jsem opravdu nečekal, pročež jsem momentálně zaskočen. Nicméně… chodíme tam poměrně často, to ano…“

„Pane inženýre,“ zdvihla s úsměvem ukazováček, „na to jsem se vás vůbec neptala!“

Její oprávněná připomínka mě rozesmála. Sakra. „To máte pravdu, zkusím to tedy znovu: na jedničku s hvězdičkou to věru není.“

„Proč tam tedy ‚poměrně často‘ chodíte?“

„Mňo…,“ promnul jsem si bradu, „asi bych to nazval sílou zvyku… Proč se o tom bavíme?“

„Bavíme se o tom proto, že jsem v jídelně byla zatím třikrát a třikrát jsem si tam moc nepochutnala.“

„Takže?“

„Takže jsem si všimla, že v okolí ministerstva je poměrně dost restaurací. Jak vaří tam?“

„Přiznávám, že mnohdy chutněji.“

„A nemohli bysme prostě do nějaké na oběd zajít?“

„Určitě mohli,“ přikývl jsem.

„Výborně! To jste mi, pane inženýre, udělal radost! V kolik se pro mě stavíte?“ Cožecožecože? Jakože půjdeme spolu na oběd…?!

„Ale já… co ostatní a…“

„V jedenáct dvacet?“

„V jedenáct dvacet,“ odsouhlasil jsem rezignovaně.

„Príma! Budu se těšit!“

 

Vkročili jsme na zahrádku U Rtěnky. Zahrádka se nalézá ve vnitrobloku postarších vysokých domů, jest tak chráněna před případným přílišným svitem slunce či prudkým větrem. U větších stolů dřevěné lavice a větší slunečníky, u menších stolků oprýskané židle a menší slunečníky; ozdobná křoviska.

„Tady je to moc hezký!“ zajiskřily Mgr. Leoně Kopretinové oči. „To je ta restaurace, kde jste na Vánoce zamlouval salonek?“ zachichotala se.

„Jsem moc rád, že kolegové vás již o daném trapasu informovali,“ procedil jsem skrz zatnuté zuby ironicky, „všem to přijde velice vtipné. Každopádně se to odehrálo v restauraci jiné.“

U Rtěnky s opět milým výstřihem jsme si objednali malá piva, Mgr. Leona Kopretinová boloňské špagety sypané sýrem, já vepřový steak se šunkou a sýrem plus hranolky. Jak nabídnout tykání? Stejně jako Klaudii? Aby to pak stejně jako s Klaudií nedopadlo… Chci si vůbec s Leonkou tykat…? Koneckonců, proč ne… Jenže jak…

„Nebudem si tykat?“ prohodila Mgr. Leona Kopretinová nenuceně.

„Bu… bude mi potěšením,“ vydechl jsem. „Jak tě můžu oslovovat? Při ‚Leonce‘ se mi kroutěj chlupy v uších,“ svěřil jsem se.

Usmála se. „Mně se ‚Leonka‘ docela líbí…“

„Mně se Leonka taky docela líbí,“ přikývl jsem, „to tričko ti sluší.“ Co to tu mumlám?! Tykáme si asi dvacet šest sekund a už jí lichotím?! Zadrž! „Tedy chtěl jsem říct, že…“

„Děkuju,“ potěšeně mrkla. Její nos musel konstruovat ten nejšikovnější nosní konstruktér…

„Pouze jsem konstatoval holou skutečnost,“ pozvedl jsem obočí nad svým levým okem. Ty nepřestaneš?! „Nicméně abych se vrátil k jádru předmětné problematiky: ‚Leonka‘ je pro mě fakt fiasko. Nemáš přezdívku? Zcela upřímně v nějakou doufám.“

„Pro některý lidi jsem ‚Noela‘…“

„Mohla bys být i pro mě?“

„Jasně!“

„Dík! A proč jsi pro některý lidi ‚Noela‘?“

„‘Noela‘ je…,“ jala se vysvětlovat.

„Moment!“ vykřikl jsem. „Už vím! ‚Noela‘ je pozpátku ‚Leona‘ toliko s drobnou úpravou!“

„Přesně tak! Jsi bystrý!“ pochválila s úsměvem můj úsudek. „Takže při ‚Noele‘ se ti žádné chlupy kroutit nebudou?“

„‘Noela‘ je výtečná skvělá báječná!“ zvolal jsem nadšeně. „Tedy samozřejmě mám na mysli tu titulaci,“ uculil jsem se.

„Jistě, kolego…,“ vybídla mne k dokončení své věty.

„…Aleši. Postačí prosté ‚Aleši‘.“

„Paní ředitelka tě oslovuje ‚Alešku‘…“

„‘Alešku‘ nééé!“ zaúpěl jsem a vzhlídl k nebesům. „To je snad ještě strašidelnější než ‚Leonka‘!“ Noela se rozesmála.

„A co ‚Alík‘?“ pokračovala zjevně pozitivně naladěna.

„NÉÉÉ! Nejsem žádnej pes!“

Z rukou Rtěnky před námi přistály objednané moky a pokrmy, já jsem pouze místo hranolek obdržel brambory, ale Rtěnce jsem to odpustil. S Noelou jsme si přiťukli a připili a pustili se do jídla a já si zálibně prohlížel její nepárový smyslový orgán určující vůni.

„Řekni mi něco o spolupracovnících z oddělení,“ vytrhla mě Noela z okounění.

„Až na pár výjimek se máme celkem rádi. A všichni jsme moc šikovní,“ rozesmál jsem ji.

„A něco dalšího?“

„Známe se odhadem něco přes tři hodiny, čiliž těžko ze mě vymámíš nějaké zásadní drby,“ odvětil jsem nesmlouvavě. „Co když jsi najatou špionkou z vedení?“ Kdo tak hezký a zábavný by šel dobrovolně pracovat na ministerstvo? Vlastně… já tu rovněž pracuji dobrovolně.

„Ale prosím tě,“ zakroutila Noela hlavou. „Tak se zeptám rovnou: není Milan přihřátej?“

Vyprskl jsem několik kousků brambor a kus masa. Když jsem několik kousků brambor a kus masa smetl na zem a přestal se smát, zeptal jsem se: „Jak jsi na to přišla?“

„Vždyť je divnej… A jak furt kejvá hlavou…“

„Dobrá, jeden zásadní drb ti tedy přece jen sdělím: pro to jeho kejvání hlavou mu s Pavlem a Sašou mezi sebou říkáme ‚Spejbl‘.“ Teď se zase rozesmála Noela. Je mi hezky. „A abych zodpověděl tvůj dotaz, tak dodávám, že s největší pravděpodobností přihřátej nebude, neb si způsobil tři potomky.“

A potom jsme taky mluvili o sobě; Noela bydlí s přítelem Víťou na Palmovce v pronajatém bytě, na víkendy jezdívá ke svým rodičům do Herálce (u Chotěboře), na Vysoké škole ekonomické v Praze vystudovala fakultu národohospodářskou, fandí spíše Realu než Barceloně, čímž zabodovala. Oběd nám oběma chutnal.

„Půjdeme zítra zas?“ zeptala se konečně.

„Jasně!“

 

 

STÁRNUTÍ MĚ (ZATÍM) BAVÍ