Řev
„Jak dlouho jsme si nevyrazili? Přes rok? Zaplaťpánbůh, že to konečně vyšlo,“ pronesl spokojeně Jan. „Jak se vlastně máte?“
„Ty nový zákony mi dělaj větší problémy, než jsem původně čekal… Podej mi ještě pár třísek… Lidi pořád choděj málo a když už někdo přijde, nadává mi za poplatky,“ pohodil Libor nespokojeně hlavou.
„Tady, na… Nám zase lidi furt píšou, že jsme pěkný zloději, protože jsme zvedli úrokovou sazbu.“
„Máš tam sirky? Tržby se mi snížily o čtvrtinu, jsem z toho dost v řiti…“
„Chytej… Vysvětluj jim, že musíme reagovat na celosvětovej propad akcií a na inflaci…“
„Jenže si vem, že splácíme byt, auto i vybavení lékárny a to není žádná sranda… A manželku zatím nepovýšili. Už to hoří, můžeš zhasnout světla.“
„Oukej. Oni prostě nechápou, že nic jinýho jsme udělat nemohli… Žena se má jinak dobře?“
„Jasně. Včera letěla na konferenci do… do… někam do Norska?“ podrbal se Libor nejistě na hlavě.
„Další suchý větve!“ zahalekal Marcel a s plnou náručí topiva vystoupil z lesní tmy. „Už jsem vám říkal, že jsem si v SecondLife koupil nový fáro?“
„Gratulace. Každopádně jestli to takhle půjde dál, budeme muset splácení prodl… SLYŠELI JSTE TO?!“ vyjekl Libor.
A znovu. Znovu se ozval řev. Mužský řev beze slov.
„Co to… kdo to je?“ zašeptal Jan. A to i navzdory tomu, že mu muselo být jasné, že nikdo z jeho spoluvýletníků nemůže odpověď znát.
„Netuším,“ pokrčil rameny Marcel. „Půjdeme to prozkoumat?“
„Já tady zůstanu a budu hlídat oheň, jo?“ jmenoval se do nejméně odvážné role Jan.
Libor s Marcelem se vyzbrojili baterkou a vydali se za řvoucím hrdlem. Po chvíli stanuli na okraji nevelké mýtiny. Uprostřed ní stál muž hledící k černému, mozaikou stříbrných hvězd ozdobenému nebi; právě se zhluboka nadechoval.
„Ha… haló!“ zvolal odhodlaně Marcel a na muže vystřelil kužel světla. Muž se lekl a otočil se.
„Nepotřebujete něco?“
„Sám…,“ zachraptěl muž.
„Pojďte, táboříme kousek odsud, máme rozdělaný oheň… Nebojte…“
Prošedivělý pohublý pětačtyřicátník, odhadem tři dny neholený, mlčky usedl na pařez.
„Proč jste křičel? Stalo se vám něco?“ prořízl mlaskání nenasytného ohně Libor.
„Jsem sám…“
„Nikoho nemáte?“
„Rodiče mi umřeli před osmi lety… A s manželkou jsme se rozvedli, se synem se nevídám.“
„Nic moc,“ špitl Marcel. „Nechcete panáka? Máme fernet nebo rum…“
Ale muž nabídku snad ani nezaregistroval a pokračoval: „Manželka dělá v reklamě. Vypracovala se a je hodně úspěšná… Já si otevřel obchod s elektronikou a byl jsem taky úspěšnej; bez problémů jsme tak spláceli poměrně velkou hypotéku, narodil se nám krásnej a zdravej syn, idylka,“ pokývl hlavou a jeho tvář na malý okamžik navštívil úsměv.
„Co se přihodilo?“
„Přestali jsme spolu mluvit.“
„Proč?“
„Jsme takoví. Pro spoustu zdánlivě podstatný práce jsme na sebe neměli čas. A díky pokroku jsme zpohodlněli, povětšinou jsme si jen psali e-maily nebo esemesky. A když už jsme se doma sešli, manželka a já jsme mluvili jen o svý práci a syn jen o tom, jaký hraje na počítači hry. Zahledění do sebe jsme se odnaučili normálně si povídat, poslouchat se, vnímat se. Nakonec jsme zjistili, že si nemáme co opravdovýho říct. Že nemáme nic společnýho. Rozešli jsme se, ale opuštění jsme vlastně byli už dávno…“
„Přátele nemáte?“
„Ty skutečný už ne. Přestali jsme na sebe mít čas ze stejnýho důvodu. Budujeme kariéru, abysme se s ní mohli pochlubit, jenže ono se pak není komu chlubit…,“ zadíval se na tančící plameny.
„Zkuste si najít nějaký nový přátele…“
„Je pozdě. A už bych to ani nedokázal.“
„Hm… A… ten váš řev?“
„Samota bolí. Občas se seberu, vyjedu si někam ven a tam řvu. Tou bezmocí. Vždycky se mi na chvilku alespoň trochu uleví…“ Muž se rozhlédl po svých společnících. „Zřejmě si myslíte, že jsem se pomátl.“
„No… když se ptáte takhle přímo, tak možná asi trochu…,“ za všechny nesměle odpověděl Jan.
„Čeká vás to taky.“ Muž vstal a očistil si kalhoty od jehličí. „Postupně to čeká nás všechny.“ Otočil se a zmizel v temnotě lesa.
„Blázen,“ zavrtěl hlavou Libor, „je mi ho až líto.“
* * * * * * * * * *
„Podívejte, to je krásná planeta! Poletíme blíž…“
„Vidím bytosti, opravdu!! Co to ale dělají?“
„Co vidíte?“
„Pevninu posetou bytostmi; všechny stojí, dívají se vzhůru a… řvou. Všechny nahlas řvou! Cožpak se neslyší?!“
„Přistaneme tu?“
„A jak bychom se s nimi domlouvali? Když ony samy se neslyší, když nekomunikují samy se sebou, jak by mohly komunikovat s námi?“
„To je pravda. Změňte kurs na…“
Další vybrané povídky Pouta Pivo brčkem Začátek Nevzdávám to (Můj svět)